Neexistují mezilidské vztahy bez hranic. Upravují princip reciprocity, pomáhají pečovat o potřeby každé strany, určují rovnováhu mezi blízkostí a nezávislostí a chrání obě strany před nadměrnou emoční zátěží. Jsou základem zdravých vztahů – díky nim mohou být romantické, přátelské, profesionální, rodinné i přátelské vztahy autentičtější a založené na vzájemném respektu a porozumění. Jakou roli v tom hrají emoce?
Stanovení hranic je proces neodmyslitelně spojený s emocemi – pozitivními i těžkými, které jsou často nepříjemné. Ve vztazích hrají emoce roli prvního kompasu, pomáhají budovat důvěru, otevírají se druhému nebo naopak vzbuzují intuitivní opatrnost. Často se objevují bez ohledu na naši vůli a regulují náš postoj k jiné osobě. Navíc si ne vždy uvědomujeme jejich dopad.
Emoce hrají klíčovou roli při utváření zdravých hranic, i když je mohou také komplikovat. To se děje zejména tehdy, když ve vztahu cítíme vinu, stud nebo strach z odmítnutí. Tyto pocity mají často kořeny v dětství, jsou výsledkem našich stylů připoutání nebo jsou výsledkem kulturních sdělení, která utvářejí náš přístup ke vztahům.
Situace se stává zvláště znepokojivou, když se takové emoce objevují pravidelně – například kdykoli se snažíme stanovit hranice, v konkrétních situacích nebo ve vztazích s konkrétními lidmi. Pozornost stojí také za to, když před našimi rozhodnutími, která považujeme za správná a v souladu s našimi hodnotami, pocity viny, studu nebo strachu, nebo když se objeví po jejich učinění. V takových případech mohou signalizovat, že naše hranice jsou porušovány nebo že máme potíže s jejich ochranou.
Jako když se člověk v romantickém vztahu, který chce trávit čas sám nebo s přáteli, pravidelně cítí provinile, protože to jeho partner vnímá jako nedostatek oddanosti vztahu. Nebo když cítíme napětí a nepohodlí, když někdo z našich blízkých kriticky komentuje naše životní rozhodnutí, ale stydíme se dát najevo, že nás takové komentáře zraňují a jsou nepřijatelné. Nebo když v práci, ze strachu, že budeme vnímáni jako nespolupracující nebo nezúčastnění, přijímáme příliš mnoho dalších povinností, což vede k chronickému stresu a pocitu přetížení.
Emoce versus rozum
Pocity viny, studu a strachu mohou účinně bránit vědomým rozhodnutím o stanovení hranic, i když rozum jasně naznačuje, že jsou nezbytná.
Lidé náchylní k přehnaným emočním reakcím se často obávají, že stanovení hranic způsobí konflikt, který může vyústit ve ztrátu blízkosti. Pocit viny v takových případech vyplývá z přesvědčení, že péče o vlastní potřeby se rovná zanedbávání druhých.
Podobný mechanismus platí pro stud. Výzkum, který provedl Brené Brown, ukazuje, že stud silně souvisí se strachem z úsudku a odmítnutí. Lidé, kteří se cítí „neadekvátní“ nebo „nehodní“ lásky, mají často potíže s nastavením hranic, protože se obávají, že budou vnímáni jako sobci nebo lhostejní.
Strach z následků, jako je hněv nebo odtažitost druhé osoby, je stejně paralyzující. Podle teorie regulace emocí Jamese Grosse se lidé v takových situacích vyhýbají stanovování hranic, aby u ostatních nevyvolali negativní reakce, i když to vede k zanedbávání vlastních potřeb. Ve výsledku tyto emoce nejen znesnadňují stanovení zdravých hranic, ale mohou vést i k frustraci a vyhoření.
Podobně naší základní úzkostí zůstává strach z opuštění. Z pohledu Teorie sebeurčení Edwarda Deciho a Richarda Ryana mají lidé tři základní psychologické potřeby: autonomii, kompetence a příbuznost. Když převládá potřeba spojení, lidé se mohou vzdát svých hranic, aby se vyhnuli riziku odmítnutí. Z tohoto důvodu lidé, kteří mají chronický strach ze samoty, často ignorují své potřeby udržovat blízkost s ostatními.
Přiměřenost emocí
Při rozpoznávání funkcí viny, studu a strachu se zdá být nejdůležitější posouzení jejich přiměřenosti. To je důvod, proč potřebujeme harmonickou spolupráci mezi myslí a srdcem. K posouzení vhodnosti emocí, jako je vina, stud nebo strach, můžete projít krátkým procesem. Zde je několik kroků:
Krok 1: Identifikujte emoce
Stojí za to začít tím, že se zastavíme a vědomě rozpoznáme, co přesně cítíme. Někdy pomůže zaměřit se na konkrétní situaci „tady a teď“, jindy stojí za to vrátit se v čase a rozebrat opakující se situace, které spouštějí konkrétní emoce, zejména v rámci vytyčování hranic. Můžete to udělat tak, že se sami sebe zeptáte:
co přesně cítím?
Proč tato emoce vznikla?
V jaké situaci se to stane?
Krok 2: Pochopení zdroje emocí a jejich přiměřenosti
Jde o pokus porozumět zdrojům pociťovaných emocí – ať už vyplývají z reálné situace nebo spíše z našich vnitřních přesvědčení, které mohou mít kořeny v minulosti, např. v dětství, ve stylech připoutání nebo vyplývají z kulturních norem formujících náš přístup vztahy. Stojí za to zkusit rozpoznat např.
Souvisí pocit viny, který zažíváme, se skutečným překračováním něčích hranic, nebo je výsledkem přehnaných očekávání od nás samotných? Týká se stud, který cítíme, situace, ve které jsme porušili naše hodnoty, nebo je výsledkem kritiky někoho jiného?
Vyplývá strach, který pociťujeme, ze skutečné hrozby ve vztahu nebo souvisí s předchozími zkušenostmi odmítnutí?
Je náš smysl pro povinnost vůči druhým skutečně potřebou pomoci, nebo je to výsledek kulturního přesvědčení, že bychom měli vždy pomáhat druhým?
Kromě rozpoznání zdrojů emocí stojí za to posoudit jejich přiměřenost. Chcete-li to provést, můžete si položit následující otázky:
Jsou mé emoce úměrné situaci?
Pomáhá mi moje emoční reakce v tomto vztahu, nebo mi brání ve fungování?
Vyžaduje situace, abych změnil své chování nebo raději chránil své hranice?
Krok 3: Podnikněte kroky
Na základě analýzy se můžeme rozhodnout, co uděláme s emocemi, které prožíváme. Emoce hrají důležitou roli jako signály, ale je to naše reflexe a sladění s hodnotami, které nám umožňují určit, zda jsou přiměřené a jak na ně reagovat. Pokud jsou analyzované emoce přiměřené (např. pocit viny za to, že někomu ublížil), stojí za to podniknout nápravná opatření, jako je omluva nebo náprava situace. Pokud jsou však emoce nevhodné (např. stud za nesplnění nereálných očekávání), stojí za to zaměřit se na budování vlastních hranic a osvobodit se od nadměrné emoční zátěže.
Tento proces může být obtížný a vyžaduje mnoho pokusů, takže stojí za to dát si čas a začít malými krůčky. Můžete například začít stanovením hranice v malé situaci, kdy řeknete ne, když vás někdo požádá o něco, co je pro vás nepříjemné, ale není to pro vás zásadní. Postupem času se oblasti, ve kterých si budeme moci stanovit hranice, zvětší a dovednosti, které rozvineme, nám umožní lépe se vypořádat v jakékoli situaci – i když nás provázejí silné emoce.
Postupné zavádění takových změn pomáhá budovat zdravé vztahy, větší autentičnost a lepší zvládání emocí v každodenním životě.
Zmizí nevhodné emoční vzorce?
Je těžké dát jasnou odpověď. Určitě tím, že se naučíme rozpoznávat emoce, zvyšujeme svou schopnost distancovat se od emočních vzorců, které nám neslouží. Nápravné zkušenosti nám také rozšiřují obzory a snižují strach z odmítnutí, konfliktů či nesprávného hodnocení. Když si stanovíme hranice, zjišťujeme, že naše představy o důsledcích jejich stanovení často pramení z katastrofického myšlení, které jsme mohli získat jako děti.
Postupem času mohou maladaptivní vzorce ztrácet na síle a my se naučíme jednat přiměřeně a v souladu se svými hodnotami, i když tyto vzorce v nás stále existují. Jak oslabení těchto vzorců, tak rozvoj schopnosti jednat navzdory jejich přítomnosti má pozitivní dopad na kvalitu našeho života. Je to proces, který se postupem času vyvíjí – jako každá jiná dovednost.
Mysl v srdci, srdce v mysli
Mezilidské vztahy jsou neustálou hrou mezi srdcem a myslí – mezi emocemi, které často řídí naše jednání, a racionalitou, která nám umožňuje analyzovat a činit vědomá rozhodnutí. Stanovení hranic ve vztazích je zásadní pro udržení zdravé rovnováhy mezi blízkostí a nezávislostí a také pro ochranu před nadměrným emočním vypětím.
Tento proces, i když není snadný, vyžaduje jak naslouchat svým emocím, tak je vědomě analyzovat. Emoce jako vina, stud nebo strach mohou signalizovat porušení našich hranic nebo být výsledkem nevhodných emočních vzorců z minulosti. Klíčem je rozpoznat jejich zdroje a posoudit jejich přiměřenost – ať už vyplývají ze skutečných situací nebo z přesvědčení, která nám již neslouží.
Harmonická spolupráce srdce a mysli vám umožňuje lépe zvládat emoce, nastavovat hranice a starat se o vlastní potřeby, aniž byste se vzdali blízkosti a vztahů s druhými. Přestože nevhodné emocionální vzorce nemusí úplně zmizet, pravidelná práce na jejich rozpoznání a vědomé jednání v souladu s vašimi hodnotami může časem oslabit jejich dopad. Je to proces, který vyžaduje trpělivost, vytrvalost a malé krůčky.
Rozvoj těchto dovedností vede v konečném důsledku nejen ke zlepšení kvality života, ale také k větší autenticitě ve vztazích a lepšímu zvládání obtíží každodenního života. Srdce a mysl, které spolupracují, se stávají základem vědomého, zralého života, ve kterém jsou emoce naším kompasem a reflexe ukazuje směr.
Joanna Flis — psycholog, psychoterapeut, vědec, pedagog. Autor podcastu „Madame Monday“ a knih „Co-dependents“ a „Madame Monday. Growing up“. Po mnoho let vede terapeutickou praxi a rozvojové workshopy online i offline